► Klikněte pro přehrání videa
Máte to do práce pět, deset kilometrů, a přesto každé ráno sedáte do auta? Možná si říkáte, že za to může počasí nebo kopce. Často je ale skutečný problém jinde: v obavě z městského provozu, který jste paradoxně sami dosud zahušťovali.
A není to obava, kterou by šlo jednoduše odbýt slovy „nebojte se“. Pokud člověk neví, jak se v provozu na kole chovat, kam se zařadit nebo jak komunikovat s motoristy, může být jízda opravdu stresující.
Právě na to se zaměřuje Lucie Rýzlerová (Auto*Mat), která má vzdělání z Nizozemska a dnes i v Česku učí lidi, jak se bezpečně pohybovat na kole po městě. Z její zkušenosti jsme vybrali čtyři lekce, které mohou změnit způsob, jakým se na městskou cyklistiku díváte.
1. Nejezděte nalepení na krajnici
Instinkt začátečníka velí: držet se co nejvíc u kraje, aby nepřekážel autům.
Jenže právě to nemusí být vždy bezpečnější. U krajnice bývají kanály, výmoly, štěrk nebo jiné překážky. A pokud jedete kolem zaparkovaných aut příliš blízko, hrozí také tzv. dooring – srážka s dveřmi, které někdo nečekaně otevře. Mezi zaparkovanými auty navíc může do vozovky vstoupit chodec a při jízdě těsně u kraje může být těžší na takovou situaci včas zareagovat.
Navíc přílišná jízda u kraje může řidiči vyslat signál: „Předjeď mě, i když na to není dost místa.“
Často je proto bezpečnější jet dál od kraje a zabrat větší část jízdního pruhu.
Neznamená to jet prostředkem silnice jen proto, abyste naštvali řidiče aut. Naopak. Taková jízda je velmi předvídatelná: šofér za vámi jasně vidí, že vás v daném místě nemůže bezpečně objet, a musí počkat na vhodnější okamžik.
Je to vlastně signál, podobně jako když dáváte rukou znamení o odbočení. Nesnažíte se překážet. Dáváte najevo, co budete dělat a co potřebujete.
„Je důležité přestat vnímat sebe jako někoho, kdo v provozu překáží. Jste člověk, který se potřebuje dostat do cíle stejně jako všichni ostatní.“
2. Oční kontakt může být důležitější než reflexní vesta
Reflexní prvky, světla a další vybavení samozřejmě smysl mají. Nevyřeší ale všechno.
V městském provozu je důležitá také aktivní komunikace. A jedním z nejjednodušších nástrojů je oční kontakt.
Když se s řidičem podíváte do očí, získáte lepší představu, jestli vás skutečně vidí a jestli o vás ví. Z anonymního objektu v provozu se najednou stává konkrétní člověk.
Funguje to nejen při míjení nebo v protisměrné jízdě, ale někdy také u auta, které před vámi stojí nebo právě vyjíždí z řady. Pokud například vidíte řidiče v zrcátku, můžete očním kontaktem lépe odhadnout, zda o vás ví. Právě v takových situacích je užitečné mít zapnutou přední blikačku i ve dne.
Oční kontakt samozřejmě není záruka bezpečí. Řidič se může dívat vaším směrem a přesto vás nezaregistrovat. Je ale jedním z nástrojů, který nám umožňuje vzájemně si potvrdit, že o sobě víme.
A právě to je další důležitá dovednost městské cyklistiky: nespoléhat jen na to, že ostatní dodrží pravidla, ale předvídat jejich chování a počítat i s tím, že mohou udělat chybu.
3. Ne každý cyklista potřebuje stejnou infrastrukturu
Na kole se po městě nepohybují jen sportovní cyklisté. Jsou tu i děti, senioři, lidé, kteří na kole začínají, nebo třeba rodiče s nákladním (cargo) kolem.
A pro každého z nich může stejná silnice představovat úplně jinou míru stresu.
Představte si úsek, kde je povolená padesátka. Cyklista, který jede 35 km/h, má vůči autům rozdíl rychlosti jen 15 km/h. Cyklista jedoucí 15 km/h už má rozdíl 35 km/h. Pro pomalejšího cyklistu může být stejná situace pocitově úplně jiná.
Proto nestačí říct, že někde máme cyklopruh a problém vyřešen. Pro zkušeného může být cyklopruh naprosto dostačující. Pokud ale chceme, aby na kole jezdili děti, senioři, ženy i lidé, kteří dnes na kolo vůbec nesednou, musíme infrastrukturu posuzovat i jejich očima.
Bezpečná cyklistická doprava proto není jen o tom, aby se po městě rychle dostal cyklista, který už jezdit umí. Musí umožnit jízdu i lidem, kteří teprve potřebují získat sebevědomí a zkušenosti.
4. Nemusíte zvládnout celou trasu napoprvé
Jedna z největších chyb začínajících městských cyklistů je představa, že pokud chtějí jezdit do práce, musí hned zvládnout celou trasu v běžném provozu.
Nemusí.
Nejdřív je lepší poznat své kolo a získat jistotu v základních manévrech. Třeba při otočení hlavy dozadu by člověk neměl automaticky vybočit do strany. Takovou dovednost lze snadno trénovat na prázdném parkovišti nebo klidné cestě.
Potom můžete postupovat po jednotlivých krocích:
„Obava z provozu není lichá a rada ‚nebojte se‘ jako univerzální návod nefunguje.“
Právě naopak. Respekt k vlastnímu pocitu bezpečí může být prvním krokem k tomu, abyste se na kole začali cítit jistěji.
Nejde jen o kolo. Jde o sebevědomí
Nizozemská zkušenost ukazuje, že městská cyklistika není jen otázkou odvahy nebo sportovní kondice.
Je to dovednost, kterou se lze naučit.
Vědět, kdy se zařadit do pruhu. Umět se ohlédnout. Dát řidiči najevo svůj záměr. Vybrat si vhodnou trasu. A především – nemusíte jet za každou cenu tím nejkratším směrem.
Praha má řadu tras, kterých si z auta nebo MHD vůbec nevšimnete. Klidné boční ulice, stezky, legální průjezdy přes parky…
Není tedy potřeba hned zítra absolvovat cestu do práce po pražské magistrále. Zkuste nejdřív najít trasu, na které se budete cítit dobře. A postupně si můžete troufnout i na místa, která dnes vypadají jako nepřekonatelná překážka.
Cílem není přestat mít z provozu respekt. Cílem je vědět, co dělat, když se v něm ocitnete.
